Marcela Joglová: Běh je pro mě cesta, která mě naplňuje

Měl to být klasický rozhovor. Ale potom, co jsme dostali odpovědi od Marcely Joglové – profesionální maratonské běžkyně, která momentálně trénuje v Keni pro splnění limitu na OH v Tokiu, jsme se rozhodli, že by otázky spíše narušovaly plynulost celého povídání. A tak tu máte inspirativní příběh o tom, jak se z obyčejného člověka stane i po třicítce profesionální běžec, kolik kilometrů týdně v rámci tréninku může naběhat nebo jak pečuje o své nohy, aby podávala co nejlepší výkony. 

O životním kolotoči před běháním

Jmenuji se Marcela Joglová a jsem ženská jako každá jiná s tím, že jako spousta lidí kolem mě i já měla v průběhu dospívání různé etapy života. Ale sport byl vždy jeho součástí. V mládí jsem velmi intenzivně a víceméně veškerý svůj volný čas trávila sportováním – ať už se jednalo o běhání, basketbal, karate, fotbal nebo jen různé hry s děckama na vesnici. 

Postupně jsem měnila prostředí, začala chodit po brigádách, které přešly v zaměstnání, a najednou jsem se ocitla pouze v tomto kolotoči. Škola, brigáda, někdy i více brigád za den, minimum spánku... Do toho všeho se u mě projevila porucha příjmu potravy, konkrétně bulimie, a tím se stal kolotoč uzavřený. A já nevěděla, jak z něho ven. 

Až do té doby, dokud jsem nepoznala svého přítele, který mě naučil pohlížet na život jinak. Naučil mě zvolnit nebo že dát si šlofíka po obědě není hřích, dále že nemusím vyplnit každou minutu ve svém dni a v neposlední řadě mě naučil mít se ráda a hlavně mít ráda svůj život a tedy i radovat se z něho. Trvalo nějakou dobu – pár let, než jsem si to uvědomila a přijala za své, a pak se začaly dít věci...

Jak se to seběhlo

Najednou jsem v životě srovnala své priority a jednou z těch hlavních se stalo pečovat o sebe, o své zdraví, a tedy začít zase více sportovat, běhat… A tak jsem začala krok po kroku. Nejprve se prodlužovaly vzdálenosti, pak zrychlovaly, následně jsem si trénink začala zpestřovat třeba i kopečkama, začala jsem si hrát s intenzitou a prostě se během začala bavit.

Po pár vítězstvích v běžeckých seriálech Runczech a Runtour už se z toho stal trochu jiný kolotoč a po dvou letech běhání přišla vstupenka mezi profesionály. Sice jen částečně, ale přece. :-)

Na soustředění v Keni

A tak jsem teď tady, v Keni na dvouměsíčním soustředění, ze kterého letím rovnou na závod do Hamburku (pozn.: maraton byl kvůli zhoršující se epidemiologické situaci v Německu přesunut do Nizozemska - start 18.4.2021 v 8:30), kde se chci pokusit splnit limit na Olympijské hry v Tokiu v maratonu. To by byla skutečně třešnička na dortu. Člověk sem jezdí za klidem, který je pro soustředění na závod velmi důležitý. Veškeré starosti, povinnosti a jakékoliv rušivé elementy, které jsou v Evropě, tam také zůstanou. Tady mám fokus skutečně jen na běhání, posilování, regeneraci a na potřebné pozitivní nastavení do závodu, včetně přiměřeného sebevědomí.

Naběhám tady stovky kilometrů, ale každý týden je jiný. Jednou to bylo až 207, ale další týden klidně jen 150. I týdenní střídání objemu má svůj význam. Když někteří lidé viděli číslo 207 kilometrů za týden, zděsili se. Ale je potřeba dodat, že já jsem tady skutečně pouze kvůli tréninku a regeneraci. Pak to není nereálné, zvlášť oproti pracujícímu člověku, který sedí 8 hodin denně v kanceláři. Ale pravda, najdou se i tací, kteří to zvládnou dohromady. 

Běh vám může o vás mnoho prozradit

Běh je pro mě aktivita a cesta, kterou jsem si vybrala a která mě baví a naplňuje. I se všemi těmi výkonnostními či psychickými propady. Ta období a vývoj cesty, kdy k něčemu směřujete, je super. Zvlášť když se vám na závěr podaří dobrý výsledek, po němž následuje zasloužený relax, rodina. Mimo jiné je běh přirozená aktivita, kterou můžu dělat naprosto všude. Cítím se svobodně, je to prostě chvilka pro sebe sama. Dává mi do mého dne režim a hodně se o sobě dozvídám a zkrátka si to celé užívám. :-)

O nepostradatelné regeneraci 

Nohy dostávají při běhu, zvlášť v takových objemech kilometrů skutečně zabrat, a tak je velmi důležitá následná regenerace. Zejména pak když vám už není 20 let. :-) 

Obecně se snažím regeneraci nepodceňovat, ovšem musím se přiznat, že konkrétně chodidla, která nejvíce zatěžuji, by zasloužila víc. Všude s sebou vozím miniaturního ježečka, kterým mohu masírovat plosky klidně i během vaření či jakékoliv aktivitě. A zároveň velmi často nosím i Adjustační ponožky, které se musím přiznat, do Keni jsem zapomněla vzít. Ale pravdou je, že třeba po tréninku si navléct Adjustační ponožky a opřít si nohy nahoru o stěnu je velmi příjemné a chodidla si „chrochtají”. Vlastně mi to nahrazuje rehabilitační cvičení na chodidla, která občas zanedbávám. 

Marcela Joglová během regenerece na loňském soustředění v Livignu

Kromě péče o chodidla absolvuji pravidelné masáže, používám lymfatické kalhoty, kompresní oblečení nebo roller. Když je možnost, vyklusávám naboso po trávě a občas využívám střídání teplé a studené vody jen na chodidla anebo ledové vody na celé nohy hned po těžkém tréninku. Samozřejmě úměrně možnostem a počasí.

_________
Marcele děkujeme za sdílení části svého příběhu a za inspirativní tipy na regeneraci po zátěži. Zároveň jí přejeme, ať se jí daří nejen splnit limit pro OH v Tokiu, ale ať je ve svém životě i nadále spokojená. Držíme palce!
 

Úvodní foto - autor Daniel Vandas, ostatní fotografie - archiv Marcely Joglové