Více jak 4 000 kroků denně kvůli PEC neujdu. Adjustační ponožky mi přinášejí úlevu, říká Veronika Labaštová

Potýká se s ortopedickou vadou pes equinovarus congenitus (PEC) a pomáhá dětem se stejnou vadou, aby mohly žít normální život. Veronika Labaštová žije pro spolek Achilleus. Sama o sobě tvrdí, že je obyčejnou holkou z vesnice. Děti nemá, ale každá jejich „pecička“ ve spolku Achilleus, jako by byla její. Jaký je život s touto diagnózou, co obnáší práce ve spolku a jak Veronice pomáhají Adjustační ponožky?

Ortopedická vada pes equinovarus congenitus (PEC)

Než se dostaneme k samotnému rozhovoru, nejprve vás uvedeme do problematiky této diagnózy. Pes equinovarus congenitus (PEC) je nejběžnější vrozenou ortopedickou vadou. Tato vada je také známá jako „golfová noha“ (dříve rovněž nazývaná „koňská noha“) kvůli podobnosti deformace s golfovou holí – při narození je chodidlo výrazně otočené dovnitř, a pokud by se neléčilo, nemohl by být člověk s touto diagnózou schopen chůze. V České republice se každý druhý den narodí dítě s touto diagnózou. Celosvětově je postiženo 200 000 dětí ročně, z nichž bohužel jen 20 % se narodí v zemích, kde je dostupná efektivní a téměř bezoperační Ponseti metoda.

A jdeme na rozhovor.

Veroniko, jste součástí spolku Achilleus. Řekněte nám něco o něm. Jaká je v něm Vaše role?

Díky obrovské náhodě jsem jeho součástí od roku 2015. Starám se o administrativní chod spolku, mám na starosti půjčovnu dlah pro děti, které z těch svých již vyrostly a nemají ještě od pojišťovny nárok na další. Tak jako se každý druhý den narodí dítě s PEC v ČR, tak my – dalo by se říci – každý druhý den půjčíme jedny dlahy rodinám.

Jak vypadá Váš běžný pracovní den?

Přes den vykonávám práci účetní ve společnosti SUMA spol. s r.o. a díky skvělé šéfové mohu mít plný home-office, protože každodenní dojíždění na druhou stranu Prahy bych nezvládala. Jízda autem sama o sobě není takový problém, ale popojíždění v kolonách je problematické. Protože o to víc šlapete na pedály a tak dostávají nohy zabrat. No a po večerech se věnuji spolku. Jednou až dvakrát do měsíce ještě pomáhám jedné starší dámě, která má jen zbytek zraku a pomáhám jí s její „papírovou agendou“. Vyřídíme složenky, dopisy, maily a tak.

Jaký je Váš aktuální zdravotní stav? Dočkala jste se vozíku, o kterém jste hovořila v jednom ze svých rozhovorů?

Nohy mám naštěstí pořád svoje a doufám, že tomu tak bude i do budoucna. Teď to úplně odporuje tomu, co jsem požadovala po lékařích v roce 2017, tedy amputaci – ale tehdy jsem měla tak obrovské bolesti, které se nedaly vydržet, a amputace pro mne tehdy byla východiskem. Nyní mám obě nohy „znehybněné“, bolesti mám stále, ale už se dají vydržet, no. Akorát po posledních dvou operacích (2017 a 2019) už toho mnoho neujdu, v úhrnu za celý den max 3000 až 4000 kroků, tedy běžný den – den, kdy je potřeba nakoupit, to se pak z toho dostávám další den dva. (smích)

Vozík mám už dva roky a jsem za něj strašně ráda. Opět mohu na výlety, které jsou sice omezeny bezbariérovostí, já ale naštěstí mohu z vozíku vstát a překážku zdolat. Jen toho volného času na výlety moc není. 

Jak jste se dostala k Adjustačním ponožkám a jak dlouho je už nosíte?

Na Adjustační ponožky jsem narazila před pár lety zcela náhodou na internetu. Měla jsem obavy, jestli budou vhodné na moje „křivé“ nohy. Tehdy jsem napsala dotaz na majitelky e-shopu a obratem mi přišla zpráva, že ano. Objednala jsem tedy jeden pár v mé oblíbené zelené barvě, a když dorazily, musela jsem je ihned vyzkoušet. Pravda, nasazení je u mě poněkud krkolomnější, protože mam pokroucené prsty, ale ta božská úleva, když je nasadím a takový zvláštní pocit úlevy po jejich sundání… Takový pocit uvolnění… řekla bych. Tehdy jsem ihned napsala recenzi na ponožky do naší svépomocné skupiny pro dospěláky s vadou pes equinovarus a vím, že tehdy si je i pár lidí objednalo. No a téměř před rokem jsem v Ostravici potkala majitelky e-shopu osobně a zjistila (krom toho, že jsou to dámy s velkým srdcem), že mají i malé ponožky a ihned mě zaujala myšlenka jejich použití pro naše malé peckaře. 

Nohy Veroniky Labaštové před a po nošení Adjustačních ponožek - sama od sebe prsty od sebe nedá

V čem Vám Adjustační ponožky nejvíce pomáhají? Doporučila byste je ostatním?

V letáčku, který jsem dostala spolu s objednanými ponožkami, byla informace – tedy, jestli si dobře vzpomínám – že by se mělo začínat s 20minutovým nošením. Jenže už při prvním navléknutí ponožek jsem cítila takovou úlevu, že jsem vydržela více jak hodinu. Takže jak jsem si zvykla? Rychle. Ponožky určitě doporučuji všem, nejen lidem s nějakou vadou nohy, ale obecně i zdravým lidem. 

Na Adjustačních ponožkách mě mrzí jen jedna věc – a to, že je nemohu nosit celý den a nevejdu se s nimi do bot. 

Co si myslíte o nošení Adjustačních ponožek u dětí?

Jak nejlépe něčemu předejít? Prevencí. A co je lepší prevence, než „obyčejné“ nošení ponožek, byť jsou Adjustační. Za mě osobně úplně nedovedu posoudit jejich vliv u zdravých nožek, ale u našich malých peciček víme, že došlo k uvolnění prstíků a co je tedy víc? Pro nás naprostá bomba. 

___
Veronice moc děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme mnoho zdraví a sil v osobním i pracovním životě. 

Fotografie: archiv Veroniky Labaštové